Předchozí příběh Obsah Následující příběh

7. Odevzdáváme

   Dneska jdeme předvést náš skvělý program zákazníkovi. Joe si to vzal celé na starost. Odjezd je v 7:00. Znám Joea a tak nastavuji budík na 7:15. Slabá půlhodinka a už jedu do práce. I když vím, že přijdu dřív než on, stále mám divné výčitky svědomí, že nechodím včas. V 8:30 začínám propadat panice. Určitě jel beze mě. Tentokrát jel na čas, jsem ztracen. Všechny doposud pracně vystoupané schůdky mé kariéry se začaly hroutit. Po další půlhodince sbírám odvahu a volám mu na mobil. "Právě nasedám do auta a jedu rovnou do firmy." K tomu měl puštěnou kazetu se zvukem splachování záchodu. Je prostě originální.
   Uklidnil jsem se a začetl do odborného časopisu. Do něj mám vložen jiný časopis, který se jen prohlíží. Ani jsem se nenadál a hodina utekla. Mám o Jea strach. Přes město i v zácpě nemůže jet dýl jak půl hodiny. Opět sbírám půl hodiny odvahu. "Jasně jsem už před Prahou, ještě půl hoďky a jsem tam." Ani se neptám odkud jede a jak chce hodinovou trasu ujet za půl hodiny. Jdu na oběd.
   Když se za hodinu vracím, Joe právě parkuje před firmou. "Jedeme hned, jen skočím nahoru a jedem. Máme zpoždění, chápeš?" Chápu to a jdu si uvařit kávu. Pak si zabalím a pomalým krokem dojdu k autu. Za 10 minut Joe přibíhá. "Je to posunutý. To stihnem." Zbytek cesty mám zavřené oči. Rychlosti nad 250 km/h mě trošku znervózňují, teda pokud si řidič také čte a zároveň telefonuje.
   Prezentace probíhala dobře. Joe všem vysvětlil, že ten problém nechápou, že vlastně vůbec nic nechápou a nebýt jeho, tak vlastně nikdy ani nežili. Fakt to šlo dobře. Až do okamžiku kdy jedna starší paní, která asi špatně slyšela, položila otázku. "A k čemu to je?" Jediné slušné slovo bych o ní neřekl. V nastalé diskusi, která se kupodivu rozpoutala, jsem byl překvapen jak moc se liší Joeův a jejich pohled na problém.
   Nevadí. Hodili jsme to na troubu co nám předával zadání. Sice si nechal jakousi podepsanou kopii čehosi, ale my se známe s ředitelem a jemu tudíž nebude nikdo věřit. Opravu pak vykážeme jako vícepráce a necháme si je zaplatit. Mě je to koneckonců jedno, hlavně že stoupám na žebříčku mé kariéry a výplata chodí pravidelně.
Snad jen jejich přání na změnu barev (ze světle šedé na zelenou, doplnění modré, ze zelené na červenou, odstranění orámování a celkové zvětšení) mě trochu překvapilo.

***