| Předchozí příběh | Obsah | Následující příběh |
Dneska jdeme předvést náš skvělý program zákazníkovi. Joe si to vzal
celé na starost. Odjezd je v 7:00. Znám Joea a tak nastavuji budík na 7:15.
Slabá půlhodinka a už jedu do práce. I když vím, že přijdu dřív než on,
stále mám divné výčitky svědomí, že nechodím včas. V 8:30 začínám propadat panice.
Určitě jel beze mě. Tentokrát jel na čas, jsem ztracen. Všechny doposud pracně
vystoupané schůdky mé kariéry se začaly hroutit. Po další půlhodince sbírám odvahu
a volám mu na mobil. "Právě nasedám do auta a jedu rovnou do firmy."
K tomu měl puštěnou kazetu se zvukem splachování záchodu. Je prostě originální.
Uklidnil jsem se a začetl do odborného časopisu. Do něj mám vložen
jiný časopis, který se jen prohlíží. Ani jsem se nenadál a hodina utekla.
Mám o Jea strach. Přes město i v zácpě nemůže jet dýl jak půl hodiny.
Opět sbírám půl hodiny odvahu. "Jasně jsem už před Prahou, ještě půl hoďky a jsem tam."
Ani se neptám odkud jede a jak chce hodinovou trasu ujet za půl hodiny.
Jdu na oběd.
Když se za hodinu vracím, Joe právě parkuje před firmou.
"Jedeme hned, jen skočím nahoru a jedem. Máme zpoždění, chápeš?" Chápu to
a jdu si uvařit kávu. Pak si zabalím a pomalým krokem dojdu k autu.
Za 10 minut Joe přibíhá. "Je to posunutý. To stihnem." Zbytek cesty mám zavřené oči.
Rychlosti nad 250 km/h mě trošku znervózňují, teda pokud si řidič také čte
a zároveň telefonuje.
Prezentace probíhala dobře. Joe všem vysvětlil, že ten problém nechápou,
že vlastně vůbec nic nechápou a nebýt jeho, tak vlastně nikdy ani nežili.
Fakt to šlo dobře. Až do okamžiku kdy jedna starší paní, která asi špatně slyšela,
položila otázku. "A k čemu to je?" Jediné slušné slovo bych o ní neřekl.
V nastalé diskusi, která se kupodivu rozpoutala, jsem byl překvapen
jak moc se liší Joeův a jejich pohled na problém.
Nevadí. Hodili jsme to na troubu co nám předával zadání.
Sice si nechal jakousi podepsanou kopii čehosi, ale my se známe s ředitelem
a jemu tudíž nebude nikdo věřit. Opravu pak vykážeme jako vícepráce a necháme si je zaplatit.
Mě je to koneckonců jedno, hlavně že stoupám na žebříčku mé kariéry a výplata chodí pravidelně.
Snad jen jejich přání na změnu barev (ze světle šedé na zelenou,
doplnění modré, ze zelené na červenou, odstranění orámování a celkové zvětšení)
mě trochu překvapilo.
***