| Předchozí příběh | Obsah | Následující příběh |
Je to několik týdnů co jsem nastoupil. Už mám pevný týdenní program. Je sice náročné
ho doržet, ale snnažím se. Koneckonců za něco být placen musím.
Pondělí je nejtěžší den v týdnu. Máme totiž poradu. Tam nesmím jednak usnout,
a pak se nesmím smát. Tenkrát jsme se smáli všichni. Akorát manažeři ne. Byly to totiž
pracovní úkoly. Pak musím chytře žvanit o proběhnuvší poradě. Všechny to s....
Akorát manažery ne. No a pak hecuji kolegy do plnění těch divných úkolů.
(Akorát manažery ne - ti neplní a nepracují, ale kaučují). Říkám jim: "Hele, takovej Rambo se
taky moc neptal. Dostal úkol a šel!" A divte se, nikdo můj optimisum nepodporuje. Posílají mě úplně jinam...
Zbytek pondělí nestojí za řeč.
No a úterý je den příprav. Koukám se do toho co jsem udělal minulý týden
a přmýšlím, zda by se napsaný kód nedal zkopírovat do aktuálního programu. Zpravidla nedal.
Ale to nevadí. Svedu to na chybu zadání.
Ani středa není dnem odpočinku. Musím totiž alespoň část úkolů plnit.
Beru jeden z těch starších. Má to tak trochu patinu a nádech baroka. Nejdříve to chvíli
rozbíhám. Nejde to, protože jsem při instalalaci svého počítače na pár drobností zapomněl.
A tak toho teď využívám. Vlítnu k projektovému manažerovi a oznámím s děsem v očích, nacvičeným
pro přídad nebezoečí války a luxování, že jsem ve starém programu nalezl chybu. Je to chyba fatální,
zákazník na ni jistě brzo přijde a jestli chceme mít náskok, musím se tomu nutně věnovat.
Manažer ač nerad dá souhlas. Na duši ho hřeje, že se na nic nepřijde.
Pak si opravím instalaci, zvýším vhodně číslo verze svého programu a znovu přeložím.
Zbytek dne si čtu, nebo se zálibně prohlížím v zrcadle. Začínám být zralý na nějakou menší
manažerskou funkci.
Čtvrtek je dnem vysvětlování. Nemám ho rád. Ve čtvrtek začíná
docházet manažerům, že se tento týden opět nic nestihne. A my obyčejní pracovníci
jim tuto smutnou pravdu musíme potvrdit. Ale nejen to. Musíme jim také vlít nový optimismus
do žil. Prostě jim to slíbíme na příští týden.
Pátek. Ten miluju. Už se těším na normální lidi. Drobný tik v koutku
levého oka mi říká, že je nejvyšší čas opustit kancelář. Hlavní náplň dne je vykazování.
Vykazuje se všechno. To co se udělalo (to především a nejlépe dvakrát). Pak to,
co se neudělalo, ale nedá se na to přijít. A pak drobnosti. Já mám vykázáno. Tento
týden mám ve výkazu dokonce i něco co nebylo v tom z minulého týdne. Ještě skočím k Joe.
Musím z něj smést pavučiny a pak hurá na víkendddddd........
***