Předchozí příběh Obsah Následující příběh

1. Začátek

   Dobrý den. Dovolte mi abych se představil. Jmenuji se Jan Elvis Daněk. Jak vidíte můj otec byl jednak příznivcem krále rokenrolu, jednak šprýmař a ke všemu značně opilý když mé jméno nechal bez vědomí maminky zapsat do matriky. Docela mi bylo vhod, že mi moji kamarádi celkem záhy začali podle iniciálů říkat Jejda.
   Dnes je můj velký den. Poprvé nastupuji do zaměstnání. Je to pro mě významný den. Jsem totiž nabyt vědomostmi po právě skončené vysoké škole a hodlám udělat do světa díru, nebo alespoň dirku. Vybral jsem si dobře. A navíc jiná možnost nebyla. Do téhle firmy mě doporučil můj kamarád. Firma k níž nastupuji je dobře zavedená a NADNÁRODNÍ. Každého s tím teď ohromuji. Budu pracovat v NADNÁRODNÍ společnosti. Všichni mí kamarádi mi závidí. Jsou totiž buďto nezaměstnaní, nebo pracují za mrzkou mzdu pro stát, nebo jsou na tom špatně a musí se nechat odírat nějakým obyčejným hnusným kapitalistou.
   Vím že nejdůležitější je první dojem a tak jsem k Velkému řediteli, jak mu říkal můj kamarád, vstoupil rázným krokem. Poplašné zařízení pod rohožkou mě trochu rozhodilo. Nadskočil jsem. To byla ovšem chyba. Centrální jednotka pro ochranu kanceláře se aktivovala, vyhodnotila můj údiv jako vpád narušitele a dala příkaz dveřnímu podrážeči nohou. "Funguje skvěle", pochválil jsem poté co jsem se zvedl. Trochu mi ubralo na sebevědomí, že jsem pravou polovinou obličeje odštípnul kus stolu a levou udělal rýhu ve dveřích skříně. Ruku špinavou od naolejované podlahy jsem hrdě podal jediné osobě, která se krčila v kanceláři. V duchu jsem si říkal že na velkého ředitele až tak moc nevyrostl. Pevně, jak jen mi to olej na dlani dovoloval, jsem mu stiskl ruku. "Já jsem Daněk", vyhrkl jsem. "Taky z toho bývám jelen, ale nevím kde se to vypíná, tak to nechávám zapnutý," opáčil. Tady asi budu muset začít s osvětou (a manuálem). "Ale ne. já se jemnuji Daněk a ucházím se o místo ve vaší firmě." Hned věděl o co jde. Nabídl mi místo na podivné kovové židli. Jen mě trochu znervózňoval tlustý kabel, který k ní vedl. A v krátkosti, asi tak za hodinku, mi vylíčil jak dělám dobře a do jak významné firmy vstupuji. S přiblblým úsměvem jsem přikyvoval. Naštěstí monolog nebyl až tak uspávající a ranní dvojitá káva mě udržela alespoň naživu.
   "Jmenuji se Leon El Dži", řekl na konec. "Teď zrovna přestávám kouřit, tak jsem trochu opilý, ale toho si nevšímej. Budeme si tykat." Než to řekl, dvakrát mě zkontroloval příručním detektorem kovů. Celou dobu pohovoru mi olizoval nohu pes. Odhadl jsem že je vycvičen k hledání bomb. Učím se totiž rychle a logický úsudek je mojí silnou stránkou. Ale než bych absolvoval další hodinku, raději jsem využil nabídky že mi můj přítel má ukázat firmu a opatrně jsem opustil kancelář. Hned jak za mnou zapadly dveře cvaklo několik zámků.
   "Ale co, každý jsme nějaký. Pracovat stejně budu s někým jiným a úkoly mi také bude dávat někdo jiný!" A s touto spásnou myšlenkou jsem začal v mnohapatrové budově hledat svého přítele.

***